Horké pece, ze kterých mrazí (článek z doby kdy jsme provozovali krematorium)
Takový je prostě život. Někdo se narodí, jiný zase navěky odejde tam, kde je mu snad dobře. Zajímá Vás co se děje s člověkem po jeho smrti? Navštívil jsem Nové krematorium na Střekově v Ústí nad Labem.
Kvůli bezpečnostním a hygienickým podmínkám jsem si nemohl práci zkusit na vlastní kůži, ale i tak jsem po skončení exkurze odcházel bohatší o mnoho zajímavých informací.
Antonín Cícha, ředitel společnosti Memory In Memory, která má na starost krematorium, pohřební službu a kamenictví, mi slíbil, že se podívám na celý proces kremace. Bál jsem se toho. Do spalovny jsem šel s respektem a při pohledu na zdobenou rakev, která čeká na vsunutí do pece, jsem měl smíšené pocity.
Ve spalovně jsou celkem tři pece. Jedna francouzská funkční a dvě nefunkční, které slouží jako „studená rezerva“ pro případ nějaké katastrofy. Duch místnosti se mě začal zmocňovat.
Fámy o tom, že se do pece dávají nebožtíci bez rakve, mi pracovníci krematoria hned vyvrátili. “Rakev zajíždí do pece na takových packách. Displej nám potom ukazuje celý průběh kremace. Uvnitř je teplota až 1200 stupňů. Existují i programy podle váhy zemřelého,“ objasňuje mi pracovník krematoria Stanislav Jeníček.
Samotný proces zpopelnění trvá 70 až 80 minut. Déle trvá zpopelnění u lidí po chemoterapii. “Díky ní totiž dochází ke ztvrdnutí kostry, a proto to trvá déle,“ doplňuje Jeníček.
Rakvenka je nutná
Fakt, že nejtvrdší kostí v lidském těle je pánevní kost, mě překvapil. Nicméně úplný začátek kremace mi popsal sám ředitel. „Připravená rakev se přiveze z chladírny. Musí na ní být od pohřební služby vypsaná rakvenka, na níž jsou údaje zemřelého. Rakvenka se nesmí spálit, slouží nám jako doklad,“ vysvětluje ředitel.
Každá urna musí mít své identifikační číslo, které se vkládá k rakvi a pak i do pece. Musí absolvovat celý proces.
Během doby, kdy je rakev v peci, mi ředitel vypráví, jak důležitá jsou čísla na urnách. „V republice je 27 krematorií a každé z nich má svoji číselnou řadu od jedničky. To znamená, že počet zpopelněných lidí od výstavby starého krematoria v Ústí v roce 1924 se pohybuje okolo 185 tisíc,“ počítá Cícha.
Po devadesáti minutách je proces zpopelnění u konce. Jdu se podívat na druhý konec pece. Co se bude dít dál? „Hrablem se shrabe žhavý popel a nechá se půl hodiny vychladnout. Poté se dá do speciální nádoby zvané popelník. Přeneseme ho do vedlejší místnosti, kde je mlýn, jenž popel umele a zbaví ho nespalitelných částí,“ popisuje Jeníček. Urna naplněná tři a půl kilogramem popela, se pak vyveze výtahem do místností s urnami. Pro ně si pak chodí pozůstalí. Zarazilo mě, když jsem se dozvěděl, že zhruba polovina pozůstalých si pro urnu vůbec nepřijde. „Po roce můžeme nevyzvednutou urnu podle zákona uložit do společného pohřebiště, které je na starém krematoriu. Musím říct, že je docela plné,“ kroutí nechápavě hlavou Cícha.
Nové krematorium pořádá jednou za pět let den otevřených dveří. Jeden z častých dotazů zní, jestli je popel v urně z toho konkrétního příbuzného a ne z někoho jiného.
„My ty lidi ubezpečujeme, že postup se tu dodržuje na sto procent a nijak se to nedá obelstít,“ říká ředitel.